Jdi na obsah Jdi na menu
 


Píši, píšeš, píšeme, aneb k čemu to vše? Aneb: co s občanskou aktivitou?

25. 6. 2013

Je samozřejmé, že názory, návrhy, podněty, připomínky nebo kritika občanů nemůže být přijímána osobně, resp. individuálně, proto se mnohé prezentují především písemnou formou. Ostatně není to nic nového, protože „Co je psáno, to je dáno“!

Jednoznačně lze říci, že internetové stránky jsou ideální a snad i jediné mediální prostředky, které (slušnou  formou) umožňují psát a publikovat to, co má člověk na duši, co jej trápí, co prožívá, co a jak vidí (a raději by neviděl), chápe (nebo také nechápe), zkrátka co se děje v naší (podle politiků) demokratické společnosti. Alespoň tak je nám to všem „furt“ a pořád předkládáno. Že to není všechno takové, jak jsme po 17.listopadu 1989 očekávali,je nad slunce jasnější. Již mnohokrát na mnoha místech nejednou zaznělo, že jsme se zbavili jedné totality, abychom ji nahradili totalitou jinou. Politolog Jiří Pehe to vyjádřil slovy: Jsme demokracie bez demokratů.

      Je tudíž poněkud  paradoxní když V. Havel, v rámci oslav 21. výročí „sametové“ (dnes spíše „falešné“) revoluce řekl, že: „Tím základním směrem vývoje zklamán nejsem. V podstatě se pokoušíme jednat v duchu těch ideálů, jimiž se nesla listopadová revoluce“. Zde je však  na místě konstatovat, že tomu tak není a V. Havel se hluboce mýlí. Směr vývoje se totiž výrazně odklonil od původních záměrů a cílů a pokud „základní směr vývoje“ zdárně pokračuje, pak jen podle těch, kteří nás dovedli do dnešní situace, do stavu, kdy současně s oslavami 21. výročí od událostí 17.listopadu 1989 se konají i demonstrace a protestní akce proti nešvarům, politickým čachrům a neskutečným věcem, kterými vzbudila tahanice o ovládnutí Pražské radnice (kolikátá už?). Poznamenávám, že kromě jiného, abychom si rozuměli.

      Václav Havel jakoby najednou prozřel když tvrdil, že: „Myslím, že ty volby mimo jiné ukázaly, jak významný je občanský a neziskový sektor, jsou totiž chvíle, kdy se stává jediným nositelem pohybu vpřed. Všechny dosavadní vlády totiž byly technokratické a o duchovní nadstavbě uvažují dodnes jako o přílepku. To je důsledek marxistické ideologie“. Jsou to farizejská slova od člověka, který sice skýtal naději všem, kteří zvonili klíči, aby po několika letech zjistili, že zdaleka  není všechno zlato, co se třpytí. Jistě, ta slova jsou až neskutečně pravdivá (kromě toho marxistického důsledku), stejně jako slova následující: „Je na občanech a na jejich politické kultuře, zda z toho vyvodí nějaké důsledky“. Jenže kdo tato slova ze současných politiků je ochoten slyšet, notabene na ně reagovat a je respektovat? Je snad málo důkazů o občanské angažovanosti, o iniciativách celých skupin občanů, je snad málo slyšet volání občanů a jejich nesouhlas s politikou vlády, která nerespektuje fakt, že „zachraňovat“ stát od katastrofy znamená zachraňovat jeho občany, které mj. do katastrofy směřují? Pro koho tedy zachraňují všechny ty statky, majetky, peníze, banky? Pro občany, když nejsou jejich? Ba ne, V. Havel opět pronáší líbivá slova, maže med kolem úst  s nadějí, že mu občané uvěří. Pravda, má okolo sebe několik stovek věrných, kteří mu tleskají (a tleskat vždy budou), ale těch, co mu netleskají je mnohem, mnohem víc. Zatím nejsou slyšet, jen se někteří občas projeví na internetových stránkách, což se k zraku ani sluchu V. Havla nedostane. A i kdyby se tak náhodou stalo tak  nepředpokládám, že by na těch „pár štěků“, při vědomí své jedinečnosti, nějak výrazně reagoval.

     Tím chci poukázat na skutečnost, že právě těmito písemnostmi na internetových portálech, resp. webových stránkách zcela otevřeně, jednoznačně a relevantně vyjadřují občané realitu stavu naší společnosti, vyjadřují své názory a nespokojenost. Jenže k čemu to všechno, když na tyto věci, fakta či argumenty nikdo nereaguje. Na straně pisatelů je to sice určité ulehčení a sebeuspokojení, že mohou veřejně, otevřeně a bez jakýchkoliv rizik ventilovat všeobecně známé, leč nijak neřešené problémy, když na straně těch, kterým je to nepřímo adresováno, se nikdo z nich těmito sděleními nezabývá, ba ani se nad nimi, kupodivu, nerozčilují. Jak by ne, oni o nich totiž vůbec nevědí a pokud ano, tak je nezajímají. I když chápu, že ne každý z nich má čas na to, aby sledoval nepřeberné množství takovýchto písemných sdělení, článků a příspěvků, vždyť mají také svoje „osobní starosti a problémy“, že ano? Ale to je právě ten kritizovaný postoj a problém politiků, kdy nejsou schopni, vedle svých výnosných politických křesel a postavení, být také obyčejnými občany, s nimi  prožívat, nebo aspoň poznávat a ctít jejich životní problémy, útrapy, znát jejich materiální a hmotné nedostatky, zdravotní, bytové a jiné podmínky atd. Např. pan Nečas, který již 18 let zahřívá ta nejvyšší politická křesla, od poslaneckého až po to premiérské. Mohl bych pokračovat, ale víme sami, o kom je řeč!

     Píši, píšeš, píšeme. Budeme-li analyzovat důvody psaní, musíme také analyzovat své podněty a myšlenky, které nás k psaní vedou. Co je velmi pozitivní, že jsou vesměs humánního charakteru, že nejen popisují skutečný stav věci, ale že vyjadřují také své pocity, názory a nezřídka návrhy a podněty, jak co zlepšit, co dělat či nedělat, jak věci řešit ku prospěchu občanů, ku prospěchu celé společnosti. Slušně a věcně. Což je diametrálně odlišné od přístupu politiků, od jejich vidění světa, jejich odtržení od obecné občanské reality, ale především jejich ztráty  sounáležitosti s občanskou veřejností a v neposlední míře i jistého rádoby vlastenectví. Pravda, jejich vnímání vlastenectví má své charakteristické, až specifické přístupy, jinou podstatu, jiné vidění a dimenze. To je ovšem to, co se jim nejvíce klade za vinu. Že totiž nejsou schopni absorbovat potřeby a požadavky lidí, resp. občanů, nejsou schopni či nechtějí  respektovat , že sice vládnou ve státě, ale jak jsem již zmínil, ten stát tvoří občané, kteří  vytváří nezbytné hodnoty pro existenci státu, že politici nejsou samozvanci (i když se tak chovají a tak konají), ale zvolenými zástupci občanů, kteří jim (bohužel) „skočili na špek“ a dali jim svou důvěru.

     Ne jednou bylo napsáno, že politici ztrácí či už dokonce ztratili nejen kontakt s občany, styk s realitou občanského života, oni také ztratili důvěru svých voličů. To ovšem neznamená, že by zrovna oni kvůli tomu měli ztratit hlavu, tím méně půdu pod nohama. To mají až přiliš dobře zajištěné díky vazbám na lidi či skupiny, které stojí za nimi. To jim také dodává přehnané sebevědomí, což však není jejich nějaká mimořádně kladná vlastnost ale rutinní um, je-li vše postaveno na penězích. Ty jsou rozhodujícím faktorem jejich ještě stále existující moci a vládnutí. To špatné, co je na našich současných politicích evidentní, je ta bezmezná touha po penězích a moci, nabývaných  korupčním, podvodným a nečestným jednáním, stejně jako celá řada jejich jiných negativních, až trestuhodných činů, o nichž ví snad každý, jen ne oni sami. Asi proto, že jim to do očí nikdo neřekne, internetové stránky nečtou a veřejné masmédia, jak jinak, jim pochlebují, neboť jsou na jejich straně.

      Píši, píšeš, píšeme. O ledačems, mnohdy obecně, jindy konkrétně, ale také s dobrým úmyslem a radou. To, že se ty dobré úmysly a rady nesetkávají s příslušnou odezvou  ke škodě společné věci, jsem již zmínil. Co je však zarážející, resp. nepochopitelné je skutečnost, že celá řada dobře míněných rad, relevantních podnětů a připomínek, které by skutečně, při zájmu těch, jimž jsou určeny, mnohým problémům pomohly v jejich řešení. Podněty a připomínky pisatelů mají i kritický úhel pohledu, který by, stejně jako v předešlém případě, mohly a měly být pozitivním elementem k odhalování nedostatků a příčin mnoha problémů, které ve společnosti přetrvávají, vesměs v neprospěch jejich občanů. Dovolím si poukázat na dlouhodobou, letitou iniciativu o.s. Podněty.cz, (www.podnety.cz)  která v rámci NDOP (Národní databáze občanských podnětů) léta soustřeďuje podněty a připomínky občanů z celé ČR ve snaze je prosadit do podoby legislativního uznání jako nástroj na využití součinnosti občanů s veřejnou a státní správou, tedy jak v rámci jejich bydliště, kraje, tak celostátně. Mnohé podněty prošly i cestou BL a jiných portálů, leč nedošly tam, kam byly určeny, tedy do poslaneckých lavic a ministerských křesel. Snad i došly, ale reakce je nulová, není zájem. Nemusíme dlouho hádat proč. Mnoho věcí se totiž mnohdy dotýká jich samotných, jejich osobních přístupů při výkonu funkcí, kde osobní, přátelské nebo partajní zájmy nedovolují těmto podnětům a připomínkám vycházet vstříc. Byl by to, resp. to je  zásah do jejich osobních plánů, vazeb a vzájemných vztahů, kterých nejsou ochotni se vzdát.  

     Máme-li tedy i v budoucnu psát s tím nejšlechetnějším cílem sdělovat, informovat, analyzovat, řešit, radit a pomáhat ve prospěch naší společnosti, bylo by navýsost užitečné, prosadit i ty stovky, neřku-li tisíce malých i větších, více či méně závažných nebo podstatných podnětů a připomínek občanů, kterými dnes disponuje NDOP. Když už nemohou (či spíše nechtějí) politici reagovat na články a dopisy prostřednictvím internetových portálů, mohli a měli by se alespoň zajímat o věci registrované, technicky zpracované a připravené k podání na jejich řešení. Chce to však dotlačit poslance, senátory a vládu, aby uznala tyto poznatky občanů za relevantní a oprávněné, dala NDOP legislativní „požehnání“ jako zákonnou normu, kterou by museli (i když kdoví jestli) respektovat všichni, jichž se to týká. Jen tak lze pomoci k lepší práci a výsledkům na všech stupních řízení. Je to občanská, poznamenávám dobrovolná a prospěšná iniciativa. Když už i sám V. Havel „uznává“ (nestačím se divit), že : „Je na občanech a na jejich politické kultuře, zda z toho vyvodí nějaké důsledky“, pak je to právě tato (stejně jako mnohá jiná), bohužel zneuznávaná iniciativa občanů. Na tahu jsou politici, zda konečně uznají, že bez občanů a jejich pomoci se naše společnost bude i nadále zmítat v situaci, kdy sice ještě nejsme na dně, ale zase k němu nemáme tak daleko! Má to ovšem nemalý háček: politici by museli tento způsob iniciativy občanů chtít přijmout, oni však dobrovolně nechtějí. Přes tlak veřejnosti je potom nemožné je donutit, aby takovou zákonnou normu přijali, vždyť by si na sebe upletli bič. Asi nezbude než čekat na referendum, kde by byla možnost tento požadavek občanů prosadit.  Že jsou na tahu politici je zřejmé, občanům nezbývá, než trpělivě vyčkávat. Takže: pišme i dále, třeba se zadaří a to zrnko spadne i na úrodnou půdu a ujme se. Kéž by.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář