Jdi na obsah Jdi na menu
 


Fakta jsou fakta. Je jen otázka, jak s nimi nakládáme.

Shodou okolností se na internetu sešly dvě pojednání, které konstatují faktický stav věci v oblasti soužití s minoritní komunitou a budu otevřený (ale ne rasistický) komunitou „Cikánů“. K tomuto pojmenování mě vedou fakta, o kterých se zmiňuje článek Stanislavy Kučerové Češi nebyli a nejsou rasisti. na webu Nová republika. Paní autorka objektivně, otevřeně, reálně a korektně popisuje „národ cikánů“ od jejich vzniku cca v 9. století, kdy tato entita opustila severozápadní Indii a putovala přes Persii do Byzance, na Balkán a dál do Evropy. U nás je jejich existence doložena cca od r. 1399. Ve střední a východní Evropě se jim říkalo podle původního označení Thinganoi - Cikáni (německy Zigeuner), ve Francii Bohémes, Bohemiens (přišli z Čech), v západní Evropě Gitanos (ve Španělsku) nebo Gypsies (v Anglii), tady na základě domněnky, že přišli z Egypta. Bližší seznámení s obsahem článku vřele doporučuji http://www.novarepublika.cz/2018/04/cesi-nebyli-nejsou-rasisti.html.

V ČR „přejmenování“ Cikánů na Romy byla okolnostmi vynucená politická (úhybná) korektura (možná i korektnost) problému, zvaný „romská“ otázka, a s ní spojený problém „začleňování nepřizpůsobivých (blíže nespecifikovaných) občanů“ do majoritní společnosti. Není také tajemstvím, že velká část této komunity se cítí být stále „Cikány“ a ne Romy, což je pro některé dokonce hanlivé pojmenování. Není známo, že by v některém z výše jmenovaných demokratických států došlo (z titulu korektnosti k této komunitě) k jejich přejmenování jako u nás.

Myslím, že pojednání článku by mohlo vnést mezi příslušníky majoritní společnosti mnohem větší pozitivní poznání, pochopení a přístup, protože ne málo našich občanů má na soužití s touto komunitou obecně kritický a jednostranně odsuzující náhled. Stanislava Kučerová zmiňuje fakta, skutečnosti a okolnosti, které by mohly pomoci při řešení dlouho trvajícího problému vzájemného soužití obou komunit ve společnosti.

Zmínil jsem však dvě pojednání, týkající se minoritní komunity Cikánů. O prvním již byla zmínka, pojednání druhé se týká současné problematiky, o které by se mělo psát korektně a zdrženlivě, jak nás k tomu nabádá např. paní Šabatová. Jedná se však o jeden z výrazných či typických rysů života této komunity a tím je, vedle nezájmu o práci, kriminalita a sociální nepokoje. Tím není myšlena problematiky této komunity an bloc, protože mezi nimi existují také občané, kteří pracují, vedou slušný a spořádaný život.

Pro upřesnění potřeba dodat, že tentokrát se to týká sociálních nepokojů v severních Čechách, kde zesílilo řádění dětských pachatelů za nečinného přihlížení rodičů. Podle slov šéfa Policie ČR v Mostě Jiřího Volprechta k tomu chybí politická vůle účinně řešit tyto problémy a komplikace vyloučených lokalit, což má za následek, že přibývá znesvářených stran a tím i problémů. (https://www.parlamentnilisty.cz/zpravy/kauzy/Vezmou-do-ruky-nuz-Deti-kradou-Pani-Sabatova-o-tom-nelze-mlcet-odhalil-policejni-sef-pravdu-o-drsnem-severu-533648). To, že je v tomto případě řeč o problémech v severních Čechách neznamená, že by podobné problémy neexistovaly i v jiných problematických lokalitách ČR. Existují, jen snad v menších počtech, důsledcích či následcích. Tím se také dostáváme k meritu věci a tím je právo na otevřenost v konstatování faktů a skutečností.

V poslední době se (především účelově na politické scéně) začala uplatňovat tzv. politická korektnost, která se často vztahuje na záležitosti, o kterých je dobře nemluvit. Mezi ně patří i oblast soužití výše zmíněných komunit, tedy té minoritní s majoritní. Každý otevřený i dobře míněný názor nebo často jen kritická zmínka, týkající se problémů a nedostatků v životě minoritní komunity Romů, alias Cikánů, je některými lidmi považováno za něco nepatřičného, nevhodného, odsouzení hodného, pokud to není považováno za rasismus, xenofobii, fašismus, diskriminaci apod. Od těchto lidí je požadována účelová korektnost, či spíše licoměrnost, která by měla chránit národnostní, náboženské, rasové a lidská práva a svobodu menšin, tedy chránit práva jedněch, zatímco na druhé straně jsou mnohdy (pokrytecky) porušována práva jiných.

Vyjádřit všeobecný názor, že Cikáni (Romové) nepracují, že sociálními dávkami a jinými výhodami vysávají stát na úkor pracujících spoluobčanů, že Cikání kradou, přepadávají a páchají trestnou činnost je pro eurohujery, pravdoláskaře a pokrytecké ochránce lidských práv a svobod něco naprosto nepřijatelného, zasluhující tvrdé odsouzení, ne-li dokonce žalobu za projevy nacionalismu, rasismu, xenofobie atd. Tomu by měla zabránit rádoby falešná korektnost, tedy něco, jako slušnost, jakoby vyslovení pravdy bylo neslušné, resp. nepatřičné a nevhodné. Aby bylo možné do Bruselu a byrokratům v EU hlásit, že u nás je všechno OK, v pořádku a že brambory jsou v řádku, tak nás budou připosraní eurohujeři pronásledovat, okřikovat, usměrňovat a snad i vychovávat, jak se k těm, kteří nepracují, kradou, páchají trestnou činnost, narušují občanské soužití, máme „slušně“ chovat! Jinými slovy, „my“ majoritní komunita se máme přizpůsobit minoritní komunitě, opatrně kolem nich našlapovat, mluvit o nich v superlativech, jednat a vyjadřovat se o nich slušně, zatímco kde který (s prominutím) parchant, tj. školou povinné Cikáně za slušné napomenutí od dospělého člověka, nejčastěji seniora, jej zcela nekorektně pošle „do prdele“. O případném

korektním“ jednání jejich rodičů v případě, že by mělo být chování jejich dítěte s nimi projednáváno, ani nemluvě.

Bude-li cikánská problematika projednávána otevřeným, racionálním a skutečně korektním, oboustranně slušným způsobem, je naděje, že se vzájemné soužití může časem dostat do přijatelných, vzájemně respektovaných podmínek. Tomu ovšem nijak nepřispívá současný postoj některých lidí, kteří z připosranosti vůči eurounijním elitám jsou ochotni buzerovat většinovou občanskou veřejnost, která se oprávněně, demokraticky, kriticky vyjadřuje a nutno zdůraznit, že k té části minoritní komunity, která je v rozporu s dobrými mravy, z nerespektu zákonem daných povinností, zneužívání sociálního postavení a podobných negativních projevů. Jinými slovy, není to odpor an bloc vůči celé menšinové komunitě, ale k těm, kteří si to zaslouží. Třeba už jen proto, že to co zpravidla prochází příslušníkům minoritní komunity, zcela jistě neprojde příslušníkům majoritní komunity. Právní nespravedlnost, nerovnost a bagatelizace nezákonného jednání této komunity jsou hlavními příčinami negativního postoje většinové společnosti.

Víme, že existuje právo na informace, (zák. č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím) na ochranu práv a svobod, bezpečnosti státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. To na straně jedné. Na straně druhé je omezována veřejná informovanost médií přesto, že existuje právo na svobodu slova nebo projevu, vyjadřovat své názory a myšlenky bez ohledu na to, zda se tak děje ve veřejném, nebo soukromém prostoru, a na použité médiu (tisk, internet apod.). Svoboda projevu byla uznána za právo náležející všem lidem a zakotvena Článku 19 Všeobecné deklarace lidských práv a  Mezinárodním paktu o občanských a politických právech (ICCPR). Zakazování, nebo dokonce postihování kritického vyjadřování se k některým závažným problémům nebo nedostatkům v tomto případě z oblasti občanského soužití s nemálo problematickou komunitou je nejen nedemokratické, ale v rozporu s výše citovaným ujednáním ICCPR. Přesto jsou práva na svobodné vyjadřování relevantní a slušnou formou omezována a potlačována, v poslední době je dokonce tendence prosadit jistý druh cenzury. V případě vážnějšího deliktu, spáchaného příslušníkem nebo příslušníky minoritní komunity, tedy Cikánem či Cikány, z důvodů přehnané a neoprávněné korektnosti (je-li vůbec možné ještě o nějaké korektnosti v pravém slova smyslu mluvit) se ani neuvádí, že vážný přestupek, případně trestný čin spáchal příslušník minoritní komunity, případně Rom, když sdělení, že tr. čin spáchal Cikán už vůbec nepřipadá v úvahu. To navzdory tomu, že i z takové informace je naprosto zřejmé, že se jedná evidentně o příslušníka této komunity. I tomu se říká (fuj tajbl) korektnost!

Otázka stojí: proč nelze nazývat věci a skutečnosti pravými jmény? Bylo by možné, že stal-li by se podobný čin např. ve Francii, Německu či Anglii, že by tito pachatelé byli pojmenování jinak, než jak jsou oficiálně prezentováni ve společnosti, tedy Bohémes, Zigeuner nebo Gypsies? Tím, že budeme nazývat fakta pravými jmény, tím, že budeme informovat veřejnost o tom, že pachatelé byli identifikování jako Cikáni, v lepším případě jako příslušníci minoritní komunity, budou občané, resp. veřejnost informováni o tom, že lidí z této komunity jsou ve střetu se zákonem. Takový postup by také bylo možné chápat jako svým způsobem forma prevence, resp. způsob řešení problematiky „nepřizpůsobivosti některých občanů minoritní komunity“! Pro úplnost je třeba dodat, že taková informace by se měla (a musí) v rámci objektivity a spravedlnosti vztahovat nejen na minoritní komunitu, ale na každého občana, který se dostane tzv. „do křížku se zákonem“.

Jsme-li však umlčováni zákonem na ochranu osobních údajů a dat, což více vyhovuje, ne-li nahrává těm, kteří konají v rozporu se zákonem a páchají závažnou trestnou činnost a kteří by především měli být veřejně pranýřováni. Zde však proti sobě jdou, zřejmě záměrně nebo úmyslně, dvě skutečnosti, které si navzájem odporují. Zatímco na jedné straně by taková činnost konkrétních individuí zasluhovala veřejnou informovanost, publicitu a veřejné odsouzení, jiná zákonná norma tuto osobu chrání. Cui bono? No samozřejmě těm, kteří se provinění dopustili. Přeneseme-li tyto fakta do fixní reality, pak bychom se měli třeba dozvědět (být informováni), že romský občan Béla Pakoš se dopustil toho či jiného činu. To se však nestane a veřejnost se jen dozví, že občan z města na severu Čech se dopustil bla, bla, bla. On zůstane v anonymitě, občan neví, kde, kdy a s kým může mít tu čest se s takovým člověkem potkat a mohl jím být přepaden, okraden, nebo v případě něžného pohlaví i znásilněna. Jak taková „bezpečnostní korektnost“ této problematice prospívá? Má to snad být jakýsi prostředek k prevenci? Jak prospěšné je to pro takové lidi? Protože zůstanou v anonymitě, nemají či nemusí mít ani obavy z postihu, ani zábrany k další podobné činnosti.

Mohu jen souhlasit s názorem paní Kučerové když říká, že Češi nebyli a nejsou rasisté (myšleno geneticky). Tedy objektivně řečeno, až na některé výjimky, protože se vždy najde nějaká ta černá ovce, někdo, kdo bude mít vždy a z jakýchkoli důvodů k této minoritní komunitě averzi. Ta je mnohdy dána, ne-li příčinou samotnou tím, že s příslušníky této minoritní komunity se zachází jinak, než s příslušníky majoritní společnosti. Všichni víme, o čem je řeč. Ta evidentní nespravedlnost snadno vyvolává emoce u těch lidí, kteří mají podobné problémy, ale nemají přijatelné řešení, zatímco u příslušníků minoritní komunity jsou řešeny povětšinou k jejich naprosté spokojenosti. O způsobu a „razantnosti,“ jak bývá takové spokojenosti dosaženo není potřeba ze široka se rozepisovat. Je totiž otázka, zda už jen tento článek nebude považován za rasistický, či za článek s rasistickým podtextem apod.

Zkušenosti ukazují, že jakkoli korektnost jako taková má pozitivní charakter, tj. slušnost, byla a je značně negativně zneužívána k nekalým účelům. Je jedno, zda jde o korektnost politickou, sociální, zdravotní či společenskou, protože základní charakter korektnosti není nic jiného než slušnost a té dnes není nikdy dost. Politická korektnost je ovšem fenomén, který prorůstá jak Spojenými státy, tak také západní Evropou, především EU. U nás je také, nicméně (prý) zatím nenabývá tak obludných rozměrů, zato má mnoho zastánců. Politická korektnost je, resp. by vlastně měla být, jen obyčejná lidská slušnost, platná vždy a všude, v politice zvlášť. Jenže není a asi bychom chtěli po dnešních politicích víc, než lze od nich očekávat. Nicméně, totéž platí i pro korektnost v ostatních odvětvích společenského života, tedy např. v občanském soužití, obchodním styku, v kultuře, školství, zdravotnictví, sociální, bezpečnostní sféře, prostě všude, kde by měla být korektnost, alias slušnost požadovaný a všeobecně platný společenský fenomén. Bohužel, jen měla být, ale není.

 

Jiří B a ť a , 1. května 2018