Primademo

19.4. uplynulo 73 let od hrůzné tragédie, která se udála 3 týdny před ukončením II. světové války na Ploštině .Tu 19. dubna 1945 nacisté vypálili, její obyvatele - pasekáře za podporu v okolí bojujících partyzánů zmasakrovali. O čtyři dny později, 23. dubna 1945 se stejná tragédie odehrála v obci Prlov a Vařákových Pasekách.. Akci provedla zvláštní německá jednotka SS „Josef“, jejíž štáb byl v dubnu 1945 ve městě Vizovicích. Zaživa bylo upáleno 24 osob, tři osoby byly popraveny, jedna osoba byla umučena při výslechu. O této události píše ve své knize Smrt si říká Engelchen slovenský spisovatel Ladislav Mňačko, který byl na sklonku války členem partyzánského oddílu Ploština.

  Po válce bylo na Ploštině postaveno několik nových domů pro pozůstalé, ale každodenní život se sem už nevrátil. V 70. letech byla Ploština vyhlášena Národním kulturním památníkem. Dominantou celého místa je památník obětem II. světové války a okupace ze zlínského okresu, který byl vybudován na malém návrší nad osadou v roce 1975 k 30. výročí osvobození. Upomínkou na samotnou ploštinskou tragédii je kaple se jmény zavražděných pasekářů. Jeden z domků byl Muzeem jihovýchodní Moravy ve Zlíně zadaptován pro muzejní účely. 

K této tragédii se na Ploštině každoročně koná pietní akt, kterého se zúčastňují občané, představitelé veřejného a politického života, aby uctili památku obětem těchto událostí. Také letos se pietního aktu zúčastnili občané, zástupci Parlamentu ČR, politických a společenských organizací, také celá řada představitelů měst a obcí. Kromě Klubu výsadkových veteránů a členů Klubu českého pohraničí, se pietního aktu za město Holešov, politické a společenské organizace pietního aktu nezúčastnil nikdo. Ani městské periodikum HOLEŠOVSKO, se o této události nezmínilo, ačkoliv jak už bývá u časopisu zvykem, je v něm celá řada zcela nepodstatných, nedůležitých informací. Nabízí se otázka, zda neúčast na pietním aktu představitelů politického a společenského života v Holešově, event. nepřipomenutí těchto událostí v měsíčníku Holešovsko bylo jen dílem přirozené lidské zapomnětlivosti, nebo úmyslného nezájmu.

Tyto a podobné události by se měly veřejnosti připomínat, především dětem a naší mládeži, protože jejich vědomosti o hrůzách II. světové války jsou často značně omezené a zkreslené. Znalost národní historie její uchování v paměti je potřebné jak pro poučení, tak také vytváření podmínek života v přítomnosti, ale i budoucnosti. A také proto, aby si děti a mládež byly vědomy reálného nebezpečí III. světové války, která na rozdíl od té poslední by pro lidstvo a celý svět znamenala celosvětovou katastrofu.

Jiří B a ť a , Ing. Štefan Haviar, Holešov