Primademo

V posledních dnech se o tom píše mluví na všech mediálních frontách. Ano, jde o rozsudek nad žháři z Vítkova. Nechci se vyjadřovat nějak detailně k těmto událostem, co se stalo se stalo, na tom se nedá nic ani změnit, tím méně to vzít zpět. Jen mne poněkud zaráží výše trestů, které považuji za tresty exemplární, tedy něco jako odstrašující přesto, že při srovnávání s některými jinými, mnohem drastičtějšími, tragičtějšími a brutálnějšími byly pachatelé potrestání zcela neadekvátním trestem ve srovnání s případem Vítkov. Při tom v případě Vítkova lze poukázat na řadu skutečností, které jaksi zapadly v rámci emocionálně podávaných informací k postižení Natálky, což se pak (zřejmě) ani nevzalo v potaz při soudním líčení a vynášení rozsudku. Nu což, spravedlnost bývá (a je), jak je známo slepá a s tím nic nenaděláme. Ale chtěl bych zmínit několik slov k samotné „romské problematice“. Psal jsem již několikrát na toto téma, ale česká media mají laťku (ne)cenzury dostatečně vysoko, aby nebylo možné se vyjádřit jasně, přímo a poznamenávám, bez jakýchkoliv pocitů projevů rasismu, diskriminace, neonacismu a dalších nežádoucích nevhodných přívlastků. Proto jsem zvědav, zda i tyto řádky budou zveřejněny, případně upraveny, nebo jinak korigovány. Předesílám, že se necítím být ani rasistou, ani náckem či čímkoliv jiným proto, že mne skutečnosti inspirují napsat tyto řádky. Jsem prostě jenom jeden z mnoha tisíců nespokojených občanů a jako takový mám právo se ke svému okolí a věcem veřejným a občanským vyjadřovat a sdělit svůj názor. To mi umožňuje jak Ústava ČR, tak i Listina práv a svobod, tedy svoboda projevu slova. Toho práva využívám a touto cestou se jej domáhám. Otázka a problematika soužití s Romským etnikem, coby našimi spoluobčany, je složitá, léta neúspěšně řešená a tím pádem v podstatě neměnná. Problémy, které byly před několika desítkami let trvají, poněkud však doznaly změn na charakteru v souvislosti se změnami ve společnosti a režimem po r. 1989. Možno říci, že se vztahy mezi oběma stranami ještě více vyhrotily a zkomplikovaly. Právě polistopadovým režimem a vývojem společnosti posílil negativní postoj a jednání Romů ve společnosti, ke svým spoluobčanům a především k občanským povinnostem, když naopak nebývalou měrou začali uplatňovat především svá práva. A to mnohdy způsobem v rozporu s některými etickými, právními a společenskými normami, což má za následek stávající negativní vztah, poměr a názory majoritní části občanů k Romské minoritě. To ovšem není v žádném případě rasismus, ale projev radikálního nesouhlasu a nevole ze zkušeností ze způsobu života Romů, jako řadových spoluobčanů, z nichž je většina považována nikoliv za normální slušné, spořádané, pracovité a své povinnosti si plnící „spoluobčany“, ale za přitěžující a pro ostatní spoluobčany komplikující element, který až nadmíru využívá svých práv, ale stejně tak i situací některých mezinárodních orgánů a institucí (EU) v souvislosti s toutéž problematikou i jinde v Evropě a v nemalé míře také neplodnou podporu některých ochránců lidských práv, jejichž snažení při řešení této problematiky je více motivováno finančně, než skutečnou morální a plnohodnotnou lidskou snahou seriozního řešení lidských (mezilidských) vztahů v soužití s tímto etnikem. Jakkoliv nelze paušálně, jak se říká, „házet všechny do jednoho pytle“, nepatrná, nepodstatná a nepříliš aktivní skupina slušných, vzdělaných, poctivě pracujících a bezproblémově žijících Romů nemůže ovlivnit či změnit konání svých soukmenovců, natož dojem a názor na ně. Je mi těchto lidí až líto, že se „vezou“ spolu s většinou, i když jistě ve svém okolí mají dobrou pověst, jsou oblíbeni, jejich soužití s okolím nečiní problémy jim ani ostatním, nicméně obecně nedobrý obraz či mínění o jejich etniku se vleče, chtěj nechtěj, s nimi. Nechť se ne mne nezlobí ti, kteří toto konstatování budou považovat za náznak rasismu, ale tak tomu opravdu není. Je třeba odložit růžové brýle či spíše černé, skrze které není vidět tu holou realitu všedního dne života občanů či spoluobčanů se svými „taky“ spoluobčany. Není dne, aby se nestalo, kromě jiného, že např. Romové něco ukradnou v obchodě. Zde mám na mysli především obchod typu supermarketu, kde se krade podstatně pohodlněji a s předpokladem většího úspěchu . Nakupovat „za pět prstů“ chodí převážně mládež a děti. V supermarketech však převládá nedospělá omladina, která „nakupuje“ bez placení, neboť to má svoje výhody. Toho si jsou vědomi dospělí Romové a proto své děti zneužívají k takovým „nákupům“. Nezletilci chodí do obchodu, kde zboží neukládají do košíku (vozíku), ale pod ošacení (bundy, sukně apod.), mladé matky pak nezřídka využívají dětské kočárky, kam kladou věci pod peřinky, pod dítě, pod své odložené osobní svršky atd. Zaměřeni nejsou na věci denní potřeby (obživy), jako je chléb, rohlíky, nebo sýr, jak by se dalo předpokládat, ale na drahé věci k jejich životu, s ohledem na finanční možnosti, nepotřebné, resp.k životu ne nutné. Jejich zájem je zaměřen na věci, jako jsou CéDéčka, alkohol, parfémy a kosmetika, drahé čokolády, drahé salámy, konzervy, části či celé oděvy a podobné předměty a věci, jejichž hodnota je mnohdy více jak tisíc korun. Jakkoliv by se dalo říci, že je to „málo“, obchodníci mají jiný názor, protože jejich manka vykazují hodnotu několik desítek tisíc korun měsíčně, což není maličkost. Celá věc má však jeden háček, dalo by se říci „hák“. Trestní zákoník považuje škodu do 5 tisíc korun za pouhý přestupek, což je dotyčným velmi dobře známo, takže z těchto drobných krádeží mohou být maximálně řešeni v přestupkovém řízení. Vzhledem k tomu, že by správní odbor, do jehož kompetence takové řízení spadá, zřejmě nedělal nic jiného, než řešil tyto případy, na tuto „realitu všedních dnů“ již více méně nereaguje, stejně jako místní policie. Skutečnost, že při opakované přestupkové činnosti, tedy při souběhu několika případů, kdy při součtu všech předchozích deliktů již částka přesahuje částku 5 tisíc korun a tudíž stává se trestným činem, orgány z výše uvedených důvodů nereagují, což vede Romy zřejmě k falešné jistotě, že jsou jim krádeže promíjeny (tolerovány) a nic jim nebrání, aby v této činnosti i nadále úspěšně pokračovali. Další „specialitou“ v případech krádeží v obchodech jsou již zmíněné děti. Zde sehrávají obzvlášť důležitou roli, neboť při vědomí, že se jedná o neplnoletého, tedy mladistvého občana (školáka, pokud školu vůbec řádně navštěvuje), nelze případ řešit jinak, než jeho odložením. Pravda, i zde existují jisté nástroje a možnosti k nápravě, ale je to stejné, jako v případě řešení krádeží v přestupkovém řízení. Je jich mnoho (prakticky denně) a tak i policie de facto rezignuje. Ani ne tak z nezájmu či neochoty, ale spíše z beznaděje, vyplývající z trvalé recidivy jednání mladých Romů. To vše navíc umocňuje skutečnost, že vždy při jejich přichycení (zadržení) v obchodě či jinde, se Romové hlasitě ohánějí diskriminací, rasismem, porušováním lidských práv a svobod a podobnými formulacemi, vyhrožují, že to poženou k soudu, třeba až k mezinárodnímu atd., mnohdy i fyzickým napadením. Byl jsem svědkem události, kdy za pokárání mladého, asi 14 letého romského školáka, který ukradl v obchodě CéDéčko a kdy byl okřiknut starším občanem běžným (tzv.lidovým) „příště, až tě chytnu, utrhnu ti obě uši“ mu bylo opáčeno „a já tě zabiju!“ Samozřejmě, ani jedno ani druhé nebylo myšleno vážně, ale z toho je patrné, jak na pouhé upozornění krádeže romská omladina reaguje. Otázkou je, jak by na to reagoval třeba jeho otec! Raději ani nepomýšlet. Jakýkoliv, nedej bože, fyzický zásah vůči nim (jedno, zda občanem nebo policejním orgánem) je jimi považováno za násilí, samozřejmě podle nich neoprávněné, což vyvolává u orgánů potřebu omezit jakýkoliv ne akutní osobní kontakt. Toto vše svým způsobem vytváří atmosféru strachu, obav a negativního postoje k Romům, což ve svých důsledcích vede de facto k tolik kritizovanému „rasismu“, který však je ve své podstatě jen výraz nesouhlasu s takovým a podobným jednáním, což ve svých důsledcích vede občany k jejich obecné nenávisti. Právě výše uvedené skutečnosti jsou ty důvody, které k takovému postoji a názorům k Romské populaci občany vedou. Jestliže se někdo snaží takové vidění, hodnocení a z toho plynoucí postoje majoritních občanů bagatelizovat a nazývat je jako rasismus nebo diskriminace apod., pak jsou to především samotní Romové, několik rádoby angažovaných politiků a lidumilů, coby ochránci lidských práv, kteří tento stav záměrně vidí a využívají jen k obrazu svému.A společnost, resp. část politické reprezentace, takto zkreslenou realitu respektuje, ale místo racionálního vidění a z toho plynoucí potřeby tyto věci řešit, poddává se těmto falešným podáním a dojmům, které situaci nejen neřeší, ale nadále přispívají k dalšímu prohlubování negativních postojů jedné i druhé strany vůči sobě navzájem. Je to obraz který, ať se nám to líbí či nikoliv, je „holou realitou“, která ovšem není chápána jako hlavní příčina a důvody občanů v jejich postoji k Romům, ale jako jejich morální pokleslost v nesnášenlivém postoji (tedy rasismu) k etniku, kterému je (v očích některých) křivděno, ubližováno, je ponižováno, diskriminováno, utlačováno a kterému není dopřáno všech práv, jako každému jinému. Bohužel, Romové se vždy dovolávají především svých práv, již méně, resp. vůbec se nehlásí ke svým povinnostem. Ty jsou pro romské etnikum zřejmě nejen cizí pojem, ale i nepodstatné a nedůležité a snad i nežádoucí. Je toho mnoho, co by bylo možné v intencích reálného a racionálního vidění soužití obou skupin občanů napsat pro dokonalé a vyčerpávající poznání příčin a důvodů, které vedou k vzájemným antipatiím, mnohdy přesahující i zákon. Problém je však v tom, že oficiální místa jako by tyto problémy, resp. tuto holou realitu všedních dnů vzájemného soužití občanů a Romů nechtěli vidět, nechtěli o ní slyšet, nechtějí se k ní znát. Potud, pokud se nestane případ, podobný případu ve Vítkově. Pak je na nohou vše, od politiků po posledního policistu či záchranáře, neboť se stalo něco „strašného“. Ano, stalo se a nejen něco přímo strašného, ale i zavrženíhodného, nelidského. Pro tyto důvody lze vidět jednoho, kromě Romů samotných, jmenovatele především v nedostatku účinné angažovanosti politické a justiční reprezentace státu, případně jiných zainteresovaných orgánů a institucí v jejich liknavosti, nekompetentnosti, ale všeobecně i nezájmu, pokud z toho nemohou získat nějaký pozitivní kapitál (viz Čunek). V tomto případě by však šlo (a vždy půjde) kromě jiného i o nutnou ekonomickou investici. Protože však ekonomika společnosti je v situaci, kdy se hledá každá koruna nelze předpokládat, že se někdo v nejbližší době do této problematiky bude s velkou vervou angažovat.. Spíše naopak. Závěr? Pokud se to nezhorší, zůstaneme tam, kde jsme. Nelze se potom divit, že každý, byť malý, nepatrný náznak tzv. „českého rasismu“ se bude i nadále projevovat. Lze si jen přát, že bez dalšího Vítkova. Pokud se budou někomu tyto řádky zdát jako rasistické, nebo rasisticky podbarvené, diskriminační, hanobením rasy, nebo dokonce nepravdivé, jsem ochoten dát hlavu pod gilotinu. Pokud ovšem tyto řádky vůbec vyjdou.